PROZŘENÍ

Rozsáhlý spis T. Alvarada je složen ze tří částí, jejichž názvy – Cesta, Prozření a Uvědomění – zároveň naznačují, že autor na základě zážitků se svou celoživotní, ale nenaplněnou láskou velmi podrobně zachytil svou cestu k pochopení toho, že vše, co se děje, není náhodné, nýbrž je řízeno vyššími silami, a aby se člověk zbavil tělesných i duševních nemocí, měl by se (podle uvedeného návodu) sám snažit energeticky očistit své tělo od negativit, podvědomých strachů a mylných negativních přesvědčení. Po první, životopisné, a druhé, románově pojaté části knihy následuje třetí část výkladová o tom, jak za pomoci autorových poznatků a odborné literatury tento proces provádět.

I. část knihy se skládá z kratičkých příběhů, důležitých momentů autorova života. Historky jsou zábavné i depresivní, až se postupně autor dopracoval na invalidní vozík a k syndromu vyhoření - do bodu zlomu.

II. část knihy je už psána více jako román, kdy se díky dívce, kterou miloval ale ona jej od dětství odmítala, dostával na duchovní cestu, snažil se zachránit jejich vztah, a zároveň pracovat na sobě samém.

III. část knihy je dále psána v románové až detektivní podobě. Je v ní popsáno jak autor objevoval nové druhy léčení, a procházel tak různými duchovními, psychologickými či frekvenčními terapiemi, díky kterým jsem se začal znovu učit chodit. Dále také začal přicházet a dávat do souvislostí momenty z I. části knihy tak, jak souvisely s jeho minulým životem padlého vojáka, karmickým propojením s dívkou, frekvenčním nastavení lidí, či splněnými přáními.

Pomalu jsme se rozloučili a pokračovali dál v cestě.
„To byla Pegy, že?“ zeptala se Anet.
Přikývl jsem na znamení, že ano.
„Já už si ty lidi vůbec nepamatuji. Pegy jsem poznala jen podle očí. Ona je má takové zvláštní.“
„No to jo,“ začal jsem se smát, „taky mi došlo, kdo to je, až když jsem se jí podíval do očí. A víš, co je zvláštní? Když jsem byl na regresi, tak ta dáma, co dělala médium, měla úplně stejné oči, dokonce i styl řeči. Hned jsem si vzpomněl tehdy na Pegy.“
Chvíli jsem byl zticha, neb mi mozek probíral ono „náhodné“ setkání po letech a zase začal dávat vše do souvislostí.
„To nebyla žádná náhoda!“ usmál jsem se na Anet.
„Co?“ odpověděla nechápavě.
„To, že její děda se na poslední chvíli rozhodl, že oslaví narozeniny tady na chatě.“
„Co tím myslíš?“
Oba jsme najednou začali vypadat záhadně.
„No, jak už jsem v tom únoru ležel takzvaně na smrtelné posteli a myslel jsem si, že už zemřu, tak jsem si přál potkat se aspoň ještě jednou s takovými těmi pozitivními lidmi, kteří prošli mým životem, a hlavně s Pegy! Tohle náhodné setkání bylo přesně podle mého přání – vidět ji, jak vypadá, zjistit, kde žije a jak se má, nic víc, a přesně takhle to proběhlo. Vždyť my jsme si ani nevyměnili třeba telefonní čísla, kdyby sem zase jela, ať se ozve. No ale co už, ona se zase ukáže…“ usmál jsem se.
„No vidíš to, přání se plní, jen si musíš umět správně přát!“ odpověděla užasle.
„No ale když to tak vezmu, tak i ty jsi moje splněné přání…“ culil jsem se na Anet.
„Já, jo?“
„Když jsem si přál vidět se s Pegy, tak má další myšlenka byla i na tebe, že bys mi určitě zlepšila náladu! A když to tak vezmeš, tak už přes deset let jsme v kontaktu jen na internetu, ale vždycky když jsem ti psal, ať přijedeš, nikdy jsi neměla čas, až teď, právě když probíhá karmický srpen… No a podle přání zlepšila jsi mi náladu!“ „No to je pravda,“ smála se Anet, „já vlastně pořád nestíhám, a náhodně tenhle víkend se udělal volným. Také mne náhodně napadlo, že bych se mohla za tebou konečně podívat.“
„Je to zajímavé, no…“ pokýval jsem zadumaně hlavou, „ale tu knížku si teď koupím určitě, ať vím víc o těch přáních.“

„A to je přesně ono,“ pokračoval jsem po chvíli tajemného klidu, „když máš třeba nějaké nutkání něco udělat, to je tvá intuice. Taky se nemáš toho bát, máš jít za tím a nevymlouvat si to svým rozumem, proč to tak logicky nejde a tak dále.
Když si pročítám na internetu takové ty duchovní a transformační články, co tak na mne náhodně vyskakují, všude se dočítám, že vše se děje za nějakým účelem, a jak tak pozoruji, je tomu opravdu tak. Vezmi si třeba právě dnešek. Říkáš, že stále nemáš čas a pořád musíš něco dělat. Když se ti náhle naskytl dneska volný den, proč jsi ho třeba nevyužila jinak? Třeba sis doma mohla logicky udělat, co potřebuješ, nebo zajít za nějakými svými přáteli?“
„No… prostě měla jsem nutkavou potřebu tě po tak dlouhé době vidět!“ odpověděla nechápavě Anet.
„No vidíš to, dala jsi na svou intuici, a ne na své logické myšlení, že by sis mohla v tomhle volném čase udělat věci, které jsou pro tebe dle rozumu nutné.“
„Ano…“ přikývla.
„A teď si vezmi, kdyby ses rozhodla jinak… V tuhle dobu bys seděla doma a nervovala se třeba nad nějakými účty. Já bych v tuhle dobu taky asi seděl doma. Nedověděli bychom se navzájem o knížkách, co jsme si doporučili, a taky vše užitečné, co jsme si doteď řekli.
Nepřijela bys a nevytáhla mě ven, tím pádem bych ani nepotkal Pegy a nezačal uvažovat o všech souvislostech. Tímhle by se mi nesplnila ani má přání.
Když to vezmu do detailů, tak ani kdyby se děda od Pegy nerozhodl na poslední chvíli udělat oslavy tady na chatě, taky bych ji nepotkal a vůbec nezačal uvažovat nad tím, že vás dvě jsem si vlastně přál vidět na smrtelné posteli. Taky i kdyby ona nedostala nápad jít se projít právě tímhle směrem a v tuhle hodinu, nepotkali bychom se. Vše má prostě svůj účel, vše se děje, jak má, a člověka mají tyto intuitivní pohnutky vždy nějak posunout v jeho cestě kupředu.“